Z práce hurá na Ukrajinu

Vydali jsme se jen kousek za východní hranici Evropské unie. Nabízíme spíš postřehy z toho, co vás na cestě na Ukrajinu čeká, jací jsou lidé, jaké těžkosti. Tento článek není čistý cestopis. Popis naší trasy není až tolik zajímavý, ale snad někomu pomohou reálie a naše zkušenost na jeho cestě na východ.

Tak jsme si zas jednou strategicky sedli k pár lahvím vína a na konci byl plán. Jedeme na východ, tam odkud se do Prahy jezdí tak často do práce.
Zrychlený přesun v našem podání je silné slovo. Po typické návštěvě servisu (Shindy má rád preventivní prohlídku v dopoledních hodinách dne odjezdu) a dobrém obědě upalujeme přes Čáslav na Chrudim a Poličku a tudy stále dál na Mohelnici...
Šílený přejezd slovenského úseku od hranic až do Liptovského Mikuláša není překvapením. Tuhle cestu máme za sebou víckrát, takže nás nepřekvapí ani hluboké koleje, ani hustý provoz, natožpak agresivita některých šoférů. Za Mikulášem a za Liptovským Hrádkom se otvírá úplně jiná cesta. Vynecháváme dálnici a pod úbočím Tater pádíme po novém asfaltu ke Spiši. Pod Spišským hradem se cesta začíná trochu vlnit, projíždíme malebnou krajinou, ve které stále častěji potkáváme cikánské (rozuměj samozřejmě romské) osady a vesnice. Kakofonie barev, materiálů, okna i bezokna. Ale svým způsobem pohoda a veselí. Tak to zvenčí vypadá. Nevím, jestli je ten pocit správný, ale asi bych se bál méně zkoumat tenhle kulturní kout na motorce než autem. Ale ten pocit souvisí i s tím, co jsem cítil pak na Ukrajině.  Za Košicemi se fotíme u památníku tankové bitvy o Dargovský průsmyk. Začíná pršet a tak není o XL802884čem psát, ze Zemplínské šíravy není nic než louže…velká.
Přes východní hranici Evropské unie
Ráno nás potěšilo sluníčko a nahlodali zprávy nejen o frontách, ale i celních procedurách na přechodu Vyšné Německé. Utíkáme se tedy k druhému plánu a vybíráme menší přechod Ubľa – Perečin. Po nějaké hodince diskuzí se přeci jen závora zvedne a jsme zpět v sedle na cestě. Proto si dovolím malou zastávku u toho, co by měl vědět každý biker, když jede na motorce na Ukrajinu.
XL802889 1. Na výstupu zapisujete množství benzínu. Jasně, když vidíte tankovat za čárou slovenská auta nahnutá na stranu přes obrubník, možná i s heverem… Nebuďte z toho nervózní a snášejte byrobuzeraci v klidu a s úsměvem.
2. Zjistěte si, kde má vaše mašina vyražený číslo. Jakýkoli. Bude se hledat jakákoli záminka, cokoli, co není aspoň trochu jasně k přečtení. Nebuďte nervózní, snášejte to v klidu a s úsměvem.
3. A teď bacha – motorka (auto, vlak, cokoli) musí být řízeno majitelem. Pokud jste ušetřili daně, nebo na mašině fakt pracujete, tedy, pokud ji máte na firmu, musíte mít cestovní příkaz. A ověřený. A superlegalizovaný na ambasádě. A pak asi i schválený od Pánaboha. Ale to stejně stačit nebude.
4. Bacha, předchozí bod platí i pro ministry, poslance nebo někoho jiného, kdo se třeba rozved a motorku má napsanou na bráchu. Pokud máte mašinu od kámoše, zdá se, že sem nepatříte vůbec. No, nebuďte nervózní, snášejte to v klidu a s úsměvem.
5. Myslím, že úspěšné komunikační zvládnutí situace spočívalo v hesle jako „Já jsem na dovolené a mám dost času. Když mě nepustíš ty, počkám na toho, kdo bude mít službu po tobě.“ Tykání celníka k vám je běžné. Nebuďte nervózní, snášejte to v klidu a s úsměvem mu můžete tykat taky.
6. Až se začne opakovat a nebude mít co říct nového, připomeňte se, že asi ten pas nezkontroloval dost důkladně, ať se radši podívá ještě jednou. Jsme holt z bohatých zemí, takže pět euro s dobrou náladou pomůže vyplnit sebezapeklitější formuláře. Hlavně nezmatkovat, nezkoušet sílu, ale ani slabost, nebýt nervózní a snášet vše v klidu a s úsměvem.
7. Pozor – až budete Ukrajinu opouštět, musí úředník napsat do systému údaje úplně přesně stejně jako ten, který je zadal na vstupu. Do té doby mu systém nevyhledá ani vás ani motorku. Pokud to jde, koukejte přes rameno do monitoru a zapamatujte si odlišnosti od … například záznamu v techničku.

XL802891Tankování na benzínce rozšířilo náš úsměv (a hrubé představy o našem systému spotřební daně). V létě 2011 byla ukrajinská cena Naturalu 95 asi 26 korun proti českým 34. Úsměv mi vydržel i při placení kartou, než jsem pochopil, že „davaj PIN“ není ani žert, ani výzva k zadání kódu do terminálu, ale vážně míněná zádost o sdělení PIN ke kartě. Nakonec jsme společně terminál našli, a já mohl PIN vymačkat do vrstvy prachu na klávesnici.
Cesta Podkarpatskou Rusí – dnes Zakarpatskou oblastí
V Perečinu uhýbáme na silnice druhého řádu. Čekali jsme to a je to tu. Silnice tu většinou je. Cestovní rychlost se snižuje na nějakých max 35 kmh, průměrná na nějakých 17 kmh. Máme dost času nasávat vůně přírody, vnímat zeleň kolem i život ve vesnicích. Jen ten slalom těžkého choleru mezi krátery je prostě fyzicky náročný, a jízda zdaleka nevypadá tak ladně, až noblesně, jak by důstojnost stroje napovídala.
Vesničky jsou malé, lesy se zdají být hluboké, vše je cítit divočinou. Na kraji vesnic vidíte políčka. Fascinující pohled na 200 metrů čtverečních kukuřičného lánu. Obilnice světa začíná dál pod horami, tady vládne drsná příroda a bída. Ale všude se staví. Hodně na hrubo, ale hodně.
Samozřejmě potkáváme první koňské povozy, žebřiňáky… Rolníci dřou ručně, lidi asi živí i dřevo. Samoobsluha vypadá podle toho. Kdo pamatuje XL802897socialismus v Čechách, částečně pochopí. Jeden pecen kyjevského chleba, mlíko není, protože se nekupuje v krámě, voda není, protože ji nikdo nebude platit, maso není, protože by se zkazilo. Můžete si dát olejovky, dvě konzervy a něco od Coca Coly. To vše je na 150 metrech čtverečních prodejní plochy. Pokladní registrace probíhá neskutečně rychlým typováním na kuličkách dřevěného počítadla (fakt to byl super fofr) a spíš nám nechali něco navíc, než že by nás někdo „lohnul“.
XL802905Po pár hodinách se vracíme na hlavní cestu a u Dračina nacházíme nádherný klášter sv Cyrila a Metoděje. Poprvé ukazuji své ženě a přátelům pravoslavnou bohoslužbu. Je plná zpěvů, kadidla a rituálu, je monstrózní. Trochu se zdá, jako by místní zklamalo, že nejsme pravoslaví, když už známe Cyrila a Metoděje. Klášter se zdá být výrazně soběstačný. Sestry na lešení opravují fasádu, na louce nad zahradou je hromada včelích úlů, v okrasném jezírku jsou ryby, které se normálně chytají a jedí. Zrovna nám ukazovali amura. Vše je nové nebo opravené, upravené a krásné. A přátelské.
U Mukačeva najíždíme na hlavní silnici. Provoz zesílil. Silnice je ale dobrá, srovnatelná s našimi prvotřídami. Krajina se mění. Obdělávaná pole nejsou sice nekonečné lány, ale už je tu cítit mechanizace a technika. Vesnice rostou, jsou větší, ne bohatší. Postupně se začínají objevovat vinice. Jižní oblastí, která je skutečně označována za nejúrodnější část bývalé Podkarpatské Rusi dojíždíme do Chustu.
Chust a jeho hrad byl dlouhá století východní obrannou výspou Rakousko-Uherska. V roce 1938 byl krátce hlavním městem autonomní Karpatské Ukrajiny, která vznikla po odebrání Užhorodu a Mukačeva Maďarskem. Dnes je to okresní město, které jeví známky obchodního a správního centra. Správní budovu okresního úřadu nelze přehlédnout. Naše pojmenování „místní palác sovětů“ vzbudil explozi dobrosrdečného smíchu. Centrum tvoří krátká pěší zóna, která se denně stává tržištěm vesničanů z okolí. Každý zde prodává trochu zeleniny, houby, krajky…cokoli. Hned vedle malých obchodů se vším možným. Mimochodem, jedním z nejčastějších pouličních artiklů je bankomat, takže s dostupností místní měny nemáte zřejmě ve větších městech problémy.
Hledáme ubytování
 V Chustu jsme se jali hledat nocleh. Opovrhli jsme doporučením místních na VIP hotel, protože jsme si nechtěli připadat jako zahraniční hvězdy. Ale vydaliXL802907 jsme se (jak jsme se později dozvěděli za stálé pozornosti široké veřejnosti) hledat označované hnízdo hotelů kousek od nádraží. Hnízdo sestává ze dvou hotelů (jeden z nich je nový VIP, druhý Karpaty), a třetího, který jsme si našli sami. Výrok „spal jsem s vlastní ženou v nevěstinci“ může evokovat mnoho variant příběhu. Tady to bylo pragmatické – cena byla výhodná, otvírací doba příznivá aktivnímu odpočinku, z garáže se vyparkovala Volha, aby se měly kam schovat motorky a v noci nás nikdo nerušil. Tohle doupě mělo už dobu obrovské slávy evidentně za sebou.
Výhodou noclehu v hampejzuj byl také dopad následující konverzace:
„Co když po mně budou chtít policajti ve městě doklady, musím je mít?“
„Na co by ti byly?“
Nevím, jak to tady chodí?“
Hele, jestli po tobě bude jakejkoli policajt cokoli chtít, prostě mu jen řekni kde bydlíte. Mějte se fajn a přijďte si ještě zatancovat.“
Lidi a lidičky, přátelské dušičky
Reakci obyvatelstva na cizí cestovatele, kteří na sebe navíc motorkami lákají jednoznačně pozornost, nehodnotil jako vyloženě kontaktní. Myslím, že lidé budou čekat na první kontakt z vaší strany. Do té doby cizáka pozorují, rozebírají, sledují jeho reakce.
IMG_0023My jsme narazili na Sašu, který je z mezinárodních rodičů, takže na nic nečekal a velmi rychle vzniklo pouto silnější než jen konverzace u stolu. Skončilo to samozřejmě slušnou pařbou ve třech barech. Průměrná útrata za osm lidí dělala asi tak 200 korun (za všechny, ne jednotlivě). Byl to nádherný večer, všichni byli milí, otevření, ale je hodně poznat, že by rádi „ven“. Aspoň na zkušenou.
Obecně, spíš z vnímání atmosféry si myslím, že Zakarpatí je pro Čechy velmi přátelské. Možná to má i tu vazbu na společnou historii, ale myslím, že to se v Česku přehání. Společná je spíš vazba na to, že asi úplně každý tu zná několik lidí, kteří v Čechách pracují. A asi Českou republiku vesměs i chválí, protože jméno tu máme dobré. Přesto si myslím, že pokud by se člověk choval se sebemenší známkou nadřazenosti, nic bych nedal za to, že dostane po šišce za druhým rohem, když ne za prvním. Jelikož jsme se chovali vstřícně a pokorně, poznali jsme jen tu stranu, kde není strach, není obava – ani o život a zdraví, ani o majetek. Nejvíc strachu nám nahnalo čtení průvodce.

Cesty, silnice a jiné dráhy
IMG_0026O některých jste již četli výše. Důležitý poznatek je, že se nedá spolehnout na zařazení třídy. Cesta po hlavní spojce k hranici s Rumunskem byl fakt drsnej off-road. To už bylo lepší jezdit po hlíně v horách. Hlavní cesta z Užhorodu na Chust byla velmi slušná česká silnice první třídy, která není pochroumaná ani obrovským provozem, ani obrovskými Zily, které ji musí dávat co proto. Cesty v horách byly samozřejmě poškozené, ale řekl bych, že podobně vypadají některé silnice mezi obcemi o pěti chalupách ve středních Čechách. Jezděte zde opatrně, protože nevíte, co čeká za zatáčkou.  Obecně byl ale stav silnic lepší než naše očekávání.
Pohyb zvířat tu nebyl tak obvyklý a frekventovaný jako třeba v Rumunsku, ale na zvěř tu samozřejmě narazíte. A leckdy nečekaně.

Zkušenost s policií praktickou nemáme, ale podle vyprávění místních je to asi tak… Sice je pravda, že policie na Ukrajině nesmí vybírat pokuty na místě. Ale taky je pravda, že když jim odmítnete zaplatit, tak vás rychle předvedou k místnímu šetření. Není jasné, jestli je to jen do nejbližšího okresního města, nebo jestli pojedete někam dál. Obvykle budete na rozhodnutí čekat několik dní. Prostě, jednoduše zaplatíte. Prý stejně jako Ukrajinci, v tom žádná diskriminace cizinců údajně není. Ale sazby jsou mnohem evropštější než ceny čehokoli, co budete na místě kupovat.

vstup-do-verejne-galerie



Moto trasa 1420958 - powered by Mopedmap