Rumunsko III – Fagaras, Transylvánské Alpy

Potkáváme několik cizinců (jsou to stále jednotky, ne desítky), stále příbývá aut i lidí z Bukurešti, potkáváme se s bulharskými a rumunsky gastarbeitery, kteří cestují na prázdninách zpět vlastní zemí. Houstne tak provoz, turistické atrakce jsou tentokrát již solidně zaplněny lidmi a ceny čehokoli rostou zhruba nad dvě třetiny toho, nač jsme zvyklí v Čechách. Úroveň služeb se zvyšuje spíš ve smyslu jazykové vybavenosti a zkušeností personálu z práce a života v zahraničí. Stále se však všude setkáváme s vřelým, velmi přátelským přijetím.
Rumunsko_III_112Navštěvujeme hrad Bran. Mimo skazek spojujících jej s hrabětem Vladem Tepesem, známým jako Draculou je branský hrad významný jako historické obranné a sídelní hradiště, které sloužilo jako královské sídlo v meziválečném období a v době 2. světové války (1920-1947). Na královské sídlo je vybavení hradu a jeho interiér celkově velmi skromné. Alespoň ve srovnání se zámky, které známe v Čechách, a které nebyly královskými statky. Zástupy domácích turistů fotografující absolutně každý detail však ukazují význam nebo věhlas, kterému se ve vnímání Rumunů hrad Bran těší.
Exteriér hradu a přilehlý malý skanzen tvoří velmi romantické zákoutí nad branským průsmykem, jehož obchodní cestu původně hrad střežil. Stavba hradu Bran byla zahájena z výnosu Ludvíka I z Anjou roku 1377. Byť hrad nezapře středověké kořeny, byla samozřejmě budova později rozvíjena a modernizována, aby vyhovovala residenčním potřebám.
Bran bývá mnohdy označován za hlavní sídlo Drákuly, a to i přesto, že většina zdrojů je označuje za jedno ze sídel a mnoho zdrojů uvádí, že zde hrabě pouze přespal nebo se náhodně zastavil. Zmatek ve výkladu drákulovského mýtu nevidím ani tak moc v nenasytné ziskuchtivosti z turistické atrakce, ale spíš v naprosto nejednoznačné identifikaci Rumunů s tímto mýtem nebo skutečností. Dracula je samozřejmě něco, od čeho se většinou distancují a obratem tvoří mnoho variant dohadů, hypotéz a výkladů toho, proč a jak se věci děly. Ani zde však nepanuje shoda. No, a proč si nezajet na drákulův hrad, když je navíc fajn, i kdyby nebyl jeho.
Rumunsko_III_111Další návštěvu dáváme na hradišti Rasnov a následně v horském středisku Poiana. Tady se turismus opravdu nezapře a ukazuje na něj i bouřlivý stavební rozvoj jak v hotelové kapacitě, tak v infrastruktuře pro zimní lyžařskou sezónu. Středisko lze opticky a úrovní přirovnat asi tak ke slovenskému Chopoku. Hory jsou tu ale opravdu krásné a litujeme, že se nám nedostává času pro delší tracky nebo prostě pár dní potulování okolím. Tatersko-alpská charakteristika pohoří napovídá, že jsme na západním výběžku pohoří označovaného jako Transylvánské Alpy.
Čím více se noříme západně do hor, tím víc se charakter skutečně blíží Alpám, které známe z Rakouska nebo Německa.  Až vjedeme do údolí, které je skutečně k nerozeznání od Sankt Johann nebo Allgäuer Hochalpen, možná by se dalo nazvat i rumunským Grossglocknerem. Samotná cesta po transfagarašské magistrále (Transfagarasan) zabere skutečně půl dne. Samotná 90km dlouhá cestaRumunsko_III_115 je druhou nejvýše položenou zpevněnou cestou v Rumunsku, spojující nejvyšší horu fagarašského pohoří Moldoveanu (2544mnm) a druhou nejvyšší Negoiu (2535mnm). Silnice se kroutí v nekonečných sériích serpentin, je tvořena mnoha mostními konstrukcemi a otevřenými i polozavřenými galeriemi, míjí vodní nádrž Lacul Vidraru, prochází lesy i kosodřevinami a ve vrcholné fázi překonává stoupání, na kterém se dá uvařit jakýkoli motor. Rozdíl vnější teploty o nějakých 14 nebo 16 stupňů jen dokresluje, co bylo řečeno. Cesta je ohraničena městečky Curtea de Arges na jihu a Arpasu de Jos na severu. Vrcholem cesty je oblast s vodopádem a jezerem Balea.
Rumunsko_III_117Transfagaras byl údajně postaven (spíš významně modernizován, protože cesta tu vedla historicky) jako Ceausescova odpověď na vojenskou intervenci do Československa v roce 1968. Rumunský diktátor chtěl vytvořit spojku, kterou by bylo možno rychle přesouvat vojenskou techniku napříč horami, kdyby se náhodou Velký Bratr z Moskvy rozhodl připojit si Bukurešť do bližšího svazku, než by se čekalo. A tak vynaložil mimo obrovského úsilí i mírových 6 milionů kilogramů dynamitu a život přinejmenším 40 oficiálně uznaných obětí stavby. Výsledkem je rumunské motorkářské eldorádo. A to i přesto, že opět skvělý asfalt chvílemi střídá jen zpevněná cesta nebo asfaltové souostroví. Jeďte opatrně, ale svezte se, stojí to za to.
Transfalgaras je milovníky cestovní klasifikace mnohdy označován jako nejlepší cesta na světě a o tento titul Rumunsko_III_119v pojetí motoristických dobrodruhů a závodníků soupeří s italským Passo Stelvio. Místní mu na roveň staví jen paralelní trasu ve stejném pohoří, která vede mezi Sibiu a Ramnicu Valcea. Tu jsme však nejeli a oficiální zmínky o ní nehovoří. Domorodci opatrně dodávají, že je to asi „víc pro auto“, z čehož usuzujeme, že motorka by tu skutečně měla být třídy enduro nebo cross.Jak se dlouho motorky škrábaly nahoru, tak rychle najednou spadneme z plné výšky jediným údolím do nížiny pod horami. Je to impozantní pohled, impozantní převýšení, neskutečné serpentiny a brzdy se jen taví. Všude kolem se dá zastavit a campovat, což mnozí dělají, včetně doprovodného pálení plastů a odpadu a vyhrávání lidovek z autorádia.

Rumunsko_III_121Evropská unie prý taky nemá moc v oblibě prodavače nepasterizovaných sýrů a mléčných výrobků u cesty, ale můžeme podat svědectví, že byly výborné a nic se nám nepřihodilo.Jen velmi neradi točíme k návratové trase. Cestou ještě projíždíme další ze sedmihradských center – historické město Alba Iulia (překládáno jako Karlovský Bělehrad), město, které bylo centrem již staré Dácie, pak hlavním správním střediskem za římské doby a následně se stalo sídelním městem Sedmihradského vévodství.

Cestou nocujeme v oblasti označované jako „vinná stezka“ mezi Ighiu a Galda de Jos. Je zde cítit silný Rumunsko_III_123rozvoj vinné agroturistiky, ale z toho co jsme tu pili nám moc dobře nebylo.
Krajina v nížině je nudná a tak zkoušíme alespoň jediných 35 km skutečné dálnice (nic nejeví známky pokračování stavby). Po průjezdu podhůří nám milých Apusenských hor se cesta stává vyloženě plochou. Maďarský transfer nepřeju ani nepřiteli a nakonec končíme třetí den o půlnoci s prasklou duší na lafetě odtahového vozu 80 km od Prahy.

Musím přiznat, že další východní zkušenost mne sem láká znovu a znovu a zpět. A co vy?


Motorkar.CZ  | Propagujte i svojí stránku

Moto trasa 1498132 - powered by Mopedmap