Elefanttreffen 2010 II. část

Dle instrukcí scházíme úplně dolů do tzv. „arény“ – dolík uprostřed údolí. Scházíme se šťastně s ostatními, kteří už postavili nebo zrovna staví stany. Je vidět, že kluci mají zkušenosti z předchozích ročníků. Přivezli lopaty a tak vyhrabat místa pro stany je dílem pár okamžiků. Naštěstí pro mě už Michal náš stan postavil.  Za chvíli přijíždí i tříkolka, která se celou dobu vezla v Tranzitu a je speciálně sestavená pro Elefanttreffen. Základ tvoří Jawa 350, přední kolo a kotouč z MZ a na zadní nápravě jsou dvě kola s auta s nasazenými řetězy. Za tříkolku je ještě připojen vlečňák, na kterém trike přiváží bagáž a dřevo. Zanedlouho vzplane i oheň a tak se rychle přezouvám z těch mejch naprosto debilních, novejch a krutě tvrdejch motokrosových bot do pohodlných kožených pracovek. Zbytek večera ze mě pomalu vyprchává stres a únava z cesty a postupem času se můj krevní oběh mění na „božkovský okruh“. Někdy před půlnocí se jdeme podívat do stanu s občerstvením. Dávám si pivo za snesitelných 2,70 EUR a užívajíc si rozmrazených rukou, balím si jedno Cílo za druhým. Cítím se v pohodě a nechávám labužnicky působit promile. Okolo jedné ráno se snažím nepozorovaně vklouznout do našeho zasněženého stanu a přitom nevzbudit Michala (hodně naivní představa). Po marných pokusech zapnout se do obou spacáků, to vzdávám a jsem rád, že jsem se trefil  alespoň na nafukovačku.
 Spím spánkem spravedlivým a budím se úderem jedenácté dopoledne. Tím chci říct, že mi za celou noc NEBYLA,ale vůbec, ZIMA! Až tak se tomu nedivím. Měl jsem na sobě i v sobě toho tolik, že bych nezmrznul ani bez spacáku. Ve stanu nejspíš zamrzly větrací otvory, protože vnější vrstva spacáku je úplně mokrá od zkondenzovaných výparů (ať už jakéhokoliv původu). Což se projevilo hlavně tím, že mi po pár hodinách v prázdném a nezahřívaném stanu spacák zmrznul a já se večer bál, abych ho nezlomil.
 Na ohni si opeču buřta, zapiju, jak jinak než vychlazeným, pivem a jdu s ostatními na čumendu. Trochu mě bolí po včerejší noci hlava, ale po vyšlápnutí prvního kopečku si na ní ani nevzpomenu. Podívaná je to opravdu zajímavá. Motorky všech možných i nemožných značek, vybavené lyžema, řetězama a různorodýma udělátkama, usnadňujícíma majiteli přežít zřejmě další ze sloních srazů. Tak jak jsou zajímavé stroje, tak nepřehlédnutelní jsou i jejich majitelé. Pro fotografa je tu k vidění často se vyskytující pohled na totálně zasněženou motorku, ze které jsou vidět jen řídítka a plexi. Není výjimkou vidět tu vojenské stany, ukrývající uvnitř  sedící a vyhřívající se bikery kolem skládacích kamen. Potkáváme i partičku, rožnící si obrovskou krůtu nebo krocana. Každopádně je vidět, že člověk, když chce, dokáže si zařídit komfort za všech okolností. Po cestě neustále proudí stroje, snažící se dostat nahoru. Všichni kdo mají ruce, jsou ochotni je použít a pomoct tak motorkám vyjet. Tolik sajdkár pohromadě jsem nikde jinde neviděl. Není divu, v průchodnosti tu mají absolutně navrch. Pomalu přicházíme na cestu a pod hromadou sněhu objevuju svýho pošťáckýho skůtra. Chudák vypadá jako by tu stál půl roku.
Na Elefantech nefunguje žádnej řízenej program, což mě osobně vyhovuje a tak trávím zbytek dne očumováním, klábosením a popíjením u ohně. Občas zasněží, ale jinak je den jak vymalovanej. K večeru   probíhá vyhlášení nejvzdálenějšího účastníka. Vyhrává Rus, který si to sem frčel 5.500 km, čímž výrazně narušil moje rostoucí sebevědomí bikera srdcaře. Dál všem popřejí pohodový  zbytek víkendu, přečtou pár memoriálů a poprosí, abychom si po sobě uklidili. Okolo desáté večerní jdu zlámat svůj spacák a načerpat co nejvíce sil na cestu zpět.
 V neděli v sedm ráno mě budí nařízený budík a neochotně se soukám ze zvlhlého spacáku do ranního mrazu. Obouvám si svoje „super pohodlné treckové“ přezkáče a balíme saky paky. Něco posnídáme, nepotřebnosti spálíme a ostatní přivazujeme na vlečňák za tříkolku, kterou místy tlačíme na kopec. Tříkolce prasknul na jednom kole řetěz a tak je jízda dost problémová. Nahoře nacházíme skůtříky a za pomocí nejdůležitějších pomocníků – lopat, je vyprošťujeme ven. Díky možnosti kick-startů celkem v pohodě naskakují. Přijíždíme k parkovišti, osvobodit a oživit Tranzita.
Startujeme přes agregát, nasazujeme zmrzlýma rukama řetězy a přejíždíme na silnici, kde máme sraz s ostatními. Chvíli jsme se báli, že budeme muset naložit Blatu, která po dvou dnech pod sněhem trochu stávkovala. Ale nakonec jí za 5 EUR domluvili naši němečtí hostitelé s pojízdným servisem. Ještě nakládáme tříkolku a zbylé bágly, oblékáme nepromoky a všichni naráz vyjíždíme pro Tondovu Jawičku. Tu asi po 5. Km nakládáme na přívěs a asi v 11 hodin už doopravdy startujeme směrem k domovu. Cesta je krásně prohrnutá na asfalt, takže se jede v klidu a bez stresu z ledovek zasypaných sněhem. O co je lepší stav silnic, o to je větší mráz. Poměrně rychle přestávám cítit prsty u nohou. Říkám si, že je to těma přezkáčema, které svou velikostí nejsou určené pro tlustou ponožku a tak se mi v nich noha trochu odkrvuje.
  První zastávku děláme za hranicemi pod sjezdovkou v Kubově Huti. Sleduji zmatené pohledy lyžařů a poskakováním se snažím navázat spojení s prsty u nohou. Čekáme na Tranzita, kterého kontrolovala německá Policie a pokračujeme do Vimperka. Tak přijíždíme opět na oběd. Tentokrát jsem poměrně zmrzlej a tak si dávám kotel čaje. Během oběda mi nohy rozmrznou a dostavuje se příjemné pálení. Voláme domů, abychom dali aktuální zprávy o našem fyzickém a duševním stavu. Všichni máme dobrou náladu a užíváme si cestou nádherného počasí. Je zajímavé projíždět na motorce místa, která znám ze sedla motorky jedině bez sněhu. Kousek před Strakonicema zastavujeme kvůli problémům z „prasetem“, které stávkuje a nechce pokračovat dál. Kluci vyndávají svíčku, prohlíží karburátor, zkoušejí prohodit baterku z Tondovi 350-ky, ale „prase“ nic. Využívám volné chvíle a nepromoky si oblékám i přes boty. Jak se ukázalo, opravdu jsem měl pocit menší zimy (o teple nemohla být řeč). Prase nikdo přemluvit nedokázal a tak šlo na vozejk vedle Jawy a Petr do Tranzita vedle Tondy.
 Cesta do Prahy ubíhala v klidu a neuvěřitelně pomalu. Zima se stala zvykem a rychlost 105 km/hod. maximálkou. Na pumpu na Jižní spojce přijíždíme už za tmy. Loučím se s Tondou a Martinem z ČMN na Blatě a navzájem si gratulujeme k dosažení motorkářské mety. Loučíme se, vyměňujeme si telefony a s Michalem pokračujeme do Hovorčovic, kde čekáme na Tranzita, který ještě musel vyložit Tonyho Jawu. Svlíkáme nepromoky, balím si zasloužené cigárko a vykládáme si svoje zážitky z cesty. Tranzit přijíždí, tak vykládáme tříkolku, zbylé dřevo a bágly. Na závěrečný přejezd k Michalovi nakládáme oba skůtry na vlek, loučíme se s Petrem a Jurou, který celou dobu obětavě řídil Tranzita a jedem uklidit zbytek věcí k Michalovi do servisu. Kolem sedmé večer se loučím s Michalem i „italským pošťákem“ a s pocitem polárníka odjíždím autem k domovu…


Shrnutí a poznatky:
-    najeto zhruba 550 km na sněhu, náledí a při teplotách od -4°C do -8°C
-    Piaggio 125 Liberty zvládlo celou cestu bez potíží. Cestou zpátky chvilinku stávkovalo ruční startování, ale po chvíli se zase opravilo. Zřejmě vinou agresivní soli na silnici.
-    náklady na cestu cca 1.100,- Kč ( 20 EUR vstup + benzín)
-    jak jsem po návratu domů zjistil, lehounce mi cestou zpět omrzly prsty na nohou, ale po více jak týdnu už je zase začínám naplno cítit.
Jsem zase o jeden šílený zážitek šťastnější.

Napsal  a nafotil: Martin Špageťák Šnýdr