Elefanttreffen 2010 I.část

Jsem Špageťák všem známý,          
mám dobrodružné plány.
Velkou cestu chystám.
Mám pověst gentlemana,
můj život to je změna.
Důkaz hned vám dám.

Tak takhle jsem si prozpěvoval parafrázi na svého slavnějšího kolegu, cestovatele Willyho Foga poté, co jsem se dozvěděl, že mi bude na víkend svěřen a zapůjčen skůtr Piaggio  Liberty 125. Ze skůtra samotného bych ani tak odvařenej nebyl. Jako spíš z toho, že na něm budu moct navštívit famózní a mýty opředený slavný zimní motosraz Elefanttreffen. Osobně nejsem vyhledavačem moto akcí, ale tenhle „sloní sraz“ byl pro mě vždy motorkářskou výzvou. Myšlenku na to, že bych snad sraz navštívil na své óóóbrovské LC8, jsem zatratil poměrně okamžitě a i přes světácké přesvědčování svých, větrem z hospodských ventilátorů ošlehaných, motokámošů jsem se s vděčností rozhodl pro italskýho pošťáckýho skůtra.

 Moje přípravy na víkend proběhly poměrně rychle. Zabalil jsem letní i zimní spacák, nafukovačku, kořalku a 6 plechovek G-čka a nějaký ty buřty a Tatranky. Ještě samozřejmě foťák a objektivy. Ubytování ve stanu jsem měl zajištěno u svého dobrodince Michala Poncy www.ponca.cz . Na sebe jsem na cestu navlíkl dvě vrstvy funkčního prádla na nohy a tři na tělo a navrch ještě novou fleece mikinu s kapucou ( skvěle investovaných 1.400,- Kč). Navrch motohadry s tepelnou vložkou a na nohy zbrusu nové motokrosové přezkáče.  V pátek v 7:15 mám sraz s Michalem u něj v servisu, kde se zároveň seznamuju se svým, alespoň pro tento víkend, bikem. Sraz s ostatními máme v 9 hodin na pumpě na Strakonický a tak v klidu připevňuju svojí, překvapivě nelehkou, krosnu. Po naložení dávám na radu zkušenějšího a navlíkám na sebe nepromoky. Fotím a silně se potící si dávám cigáro na cestu. Je lehce po osmé hodině ranní a my za malebného sněžení vyrážíme do Hovorčovic vyzvednout Petra. Petra, ostatně jako nikoho (kromě Michala) z naší budoucí sedmičlenné skupinky plus řidič doprovodného Tranzita, neznám. Cesta ze Zdib do Hovorčovic, neprohrnutou a zasněženou cestou, mi dává hodně rychle znát, jak moc skvělé bylo rozhodnutí, nejet na 230-ti kilové vysoké LC8. Zadní kolečko neustále hrabe a přední se smeká při sebemenším přibrždění. S naloženou těžkou krosnou nad předním kolem si to užívám o to víc. Během prvních 15. minut jízdy mě předjíždí zadní kolo a já se válím na silnici. Okolojedoucí řidič vyhřátého automobilu o čtyřech, zimními pneumatikami vybavených, kolech mě objíždí s bezpečným deseticentimetrovým odstupem a rozladěně kroutí hlavou. Zvesela vyskakuju na nohy a rozšafně pokračuji do Hovorčovic, kde už na mě čeká Michal s Petrem na ČZ 175, zvané „prase“.  Odtud už jedeme po asfaltu (mokrém) a tak bez problémů dojíždíme na Strakonickou k pumpě, kde už na nás čekají ostatní.
  Po dotankování skůtříků se seznamuji se zbytkem grupy (žádné z jmen si samozřejmě napoprvé nezapamatuju) a zjišťuji, že onen Petr na „praseti“ je poměrně oldscoolovej týpek. Odhaduju něco přes šedesát. V duchu smekám, když si představím pár svých drsných a doma v papučích sedících kámošů motorkářů.
 Naše skupina skládající se ze třech skůtrů pošťáků, dvou Jaw, jednoho „prasete“ , jedné Blaty 125 a jednoho Tranzita vyráží krátce po desáté vstříc osudu, směrem Strakonice. Skůtr je poměrně pohodlnej, po rovině jede, při teplotě těsně pod nulou, tak akorát a do kopců se malinko zpotí. Zima mi není, jediné co mě trápí, jsou nové a neprošlápnuté enduro přezkáče, ve kterých se mi pomalu, ale jistě odkrvují nohy. U Příbrami máme první zastávku, abychom zjistili jak jsme kdo na tom. Všichni se tváří spokojeně, jen Tonda na Jawě se dovybavuje černým igelitovým pytlem na odpadky, do kterého si dělá díry na hlavu a na ruce (nepromok by Tony :-). Pokračujeme dál a v čase hodném oběda přijíždíme do Vimperka. Parkujeme před hospodou a zahříváme žaludky obědem. Po chvíli se k nám přidává Jarda na Panelce s Pávíkem. Po obědě pokračujeme směr Strážný.
 Za Vimperkem začíná sněžit a klikatící se klouzavé silničky nám dávají napovědět, že přichází ta techničtější část cesty. Naše skupinka se pomulu trhá a začíná být znát, kdo jede na sněhu poprvé. Skoro pořád mám nohy na zemi a jsem připravenej odšlápnout a pokusit se zabránit pádu. Všichni citelně zpomalujeme. Kousek u hranic stavíme na pumpě a tankujeme. Tondovi začíná zlobit Jawka a tak přichází na řadu nářadí. Přijíždí dvě sajdy. Jawka a Ural, pilotované Karlem a Milanem. S Karlem se dávám do řeči. Příjemnej fousatej týpek v koženým hubertusu pod kolena. Pomáhá Tondovi s Jawkou a za chvíli se všichni kloužeme směrem na Passau. Po pár minutách míjím Tondu, kterému opět stávkuje stroj. V zrcátku vidím, že u něj staví Tranzit a tak pokračuju dál. Sněží a já neustále musím utírat sníh z plexi. Viditelnost to zlepší sotva na minutu. A ještě ke všemu začíná namrzat zevnitř jak je zadýchané. Docela adrenalin. Důkaz, že nemusí nutně souviset s kubaturou motorky a splašenou ručičkou tachometru. Za chvíli míjím Blatu, která má problémy s mrazem a nechce se jí jet. Pokračuju a snažím se držet sajdkárisků. Začínám se cítit docela jistě a tak přidávám. Jedu si to jedu, levá ruka přeprogramovaná na stěrač, celkem pohoda. A najednou…. Ležím na zemi a vedle mě se na ledě točí „pošťák“. Pod sněhem na silnici je led. To zjišťuju, když vstávám a vzápětí zas sedím na zadku na silnici. Zvedám skůtříka a stavím ho na stranu. Za mnou jedoucí auto s mladým párkem Němců zastavuje a ptá se jestli jsem v pořádku a jestli něco nepotřebuju. Děkuju jim a odmávám je, že je všechno ok. Nasedám a opatrně pokračuju. Přijíždím k odbočce na Sollu, kde stavím a dávám si cigárko, abych očistil sněhem obalená kola a rozdejchal ten led. Přijíždějí Jawka s Blatou a ukazuju jim, kam mají odbočit. Než dokouřím a obleču se, jsou někde v trapu. Což mi nevadí, protože motorek přibývá a tak jedu za Italama na Triumphech Tiger, vybavených řetězy. Cestou míjíme lehlýho Transalpa. Cesta je čím dál obtížnější. Už skoro nic nevidím a do kopců musím slízt a vést motorku vedle sebe. Celkem slušně se potím. V duchu žehnám vynálezcům funkčních vláken. Navíc hodin přibývá a začínám mít strach, že pojedu po tmě.
  Jedu za Italama, kteří mě dovedou do městečka. Bohužel pro mě, k hotelu. Ptám se tedy na cestu na Elefanttrefen a dozvídám se, že jsem přejel asi o 5 km odbočku. Otáčím a kloužu si to zpátky z kopce dolů. Začíná se smrákat. Sjedu kopec a přichází stoupání. Po pár metrech musím zastavit kvůli velkým endurům, nasazujícím řetězy. Pokouším se rozjet, ale je to bída. Znovu a znovu slézám a vedu tancujícího „pošťáka“ do kopců. Přede mnou řeší stejnej průser krajan na Jawce. Vždycky, když se mi podaří se rozjet, zbrzdí mě. Takhle to trvá asi 6 km, když se konečně dostávám na kopec k vymodlenému cíli.
 Je už tma a nalevo vidím dlouuuhou kolonu světel. Jsem TADY! Zastavuju a pokouším se dovolat Michalovi. Nebere to a tak se rozhoduji sjet kousek k parkovišti pro auta a najít Tranzita. To se mi taky po pár minutách daří, ale nikdo nikde. Chvilku tam očumuju, dávám si cigáro a zkouším marně volat. Ze zoufalství píšu na okno Tranzita duchaplný vzkaz „Byl jsem tady, Špageťák. Zavolejte“.   Dokuřuju a tlačím skůtra zpátky. Naštěstí mi volá Michal a dává mi instrukce. Na silnici nasedám a zapojuju se do kolony motorek všeho druhu. Pomalinku přijíždím k pokladnám. Stavím motorku na stojan a kupuju si vstupné za 20 EUR. Dostávám pásku na ruku, leták a pytel na odpadky. Potkávám Karla se sajdou a po chvíli i Tondu, kterému zdechla Jawička asi 5 km odsud, kde ji nechal stát. Pomáhá mi dotlačit skůtříka nad pokladny a najít skulinku pro zaparkování. Což není lehké, protože kraj cesty je jedno velké parkoviště motorek. Aut ne, ty mají naštěstí zákaz vjezdu.